dargen píše:No v podminkach FKSP mame napsany ze zamestnavatel uhradi ZA NAS. Coz je divny, lepsi by bylo kdyby prihodil k mojim prispevkum.
Naopak, příspěvek zaměstnavatele se za určitých okolností musí danit, příspěvek účastníka ne. Takže pokud zamestnavatel způsobí, že se to počítá jako příspěvek účastníka, je to výhodnější (a obcházení zákona).
-- 8. 2. 2016 12:54 --
marvy píše:"AUTObalance každé čtvrtletí zkontroluje, zda jsou prostředky ve fondech rozloženy přesně dle Vaší zvolené strategie. A v případě, že tomu tak není (hodnota jednoho z fondů se vyvíjela jinak než ostatních), automaticky převede jednotky mezi fondy tak, aby jejich hodnota opět odpovídala Vámi zvolené strategii.
No, efekt je neustále stejný podíl různých tříd aktiv, tedy teoreticky neustále stejné riziko. Někteří to takhle doporučují – jinak se může stát, že po velké akciové bublině je i konzervativní střadatel najednou 80 % v akciích, a diví se, jak mohl přijít o 30% portfolia za rok.
Obvykle jsou s těmito strategiemi výrazné problémy v nákladech na poplatky za obchodování a daně, což v III. pilíři odpadá.
Je ale potřeba si rozmyslet, co to přesně dělá, a jestli to chceš:
- Není to velká ochrana před pádem trhu:
- Riziko je vždy jen rozložení, kdykoli může kterýkoli trh padnout víc, než je průměr.
- I kdyby bylo to riziko spočítané úplně přesně, třída aktiv s ročním rizikem pádu max. o 10 % může zkrátka padat o 10 % osm let za sebou a „model není porušen“.
- Normálně jsou akcie nejvolatilnější složka portfolia. Efekt téhle strategie pak je prodávat akcie, když vzrostly, a kupovat je, když klesaly. To je v jistém smyslu dobře (rozhodně lepší než kupovat draze a prodávat levně), ale na první pohled mi není zřejmé, že to dohromady vynese víc, než ty akcie zkrátka celý cyklus držet. Možná by to bylo výhodnější, pokud pády akcií jsou vždy rychlejší než růst (pak koupím s velkou slevou najednou, ale prodávám postupně za rostoucí ceny), ale nevím, jestli to tak je.
- Je to odchýlení od pasivního držení tržního portfolia. Tedy ne že by pasivní dělání přesně toho co průměr všech ostatních bylo samospasitelné, ale velký počet lidí, kteří takto rebalancují (a opravdu je to aspoň po světě populární strategie) automaticky způsobuje neefektivitu; možná by bylo lepší se této neefektivity nezúčastnit.
- Ochrana před bublinami je z dlouhodobého hlediska zajímavá spíš psychologicky než reálně:
- (Ideální investor by bublinu poznal, a prodal přesně na jejím vrcholu. Obojí je pro retailového investora, který se tím intenzivně nezabývá, nepravděpodobné už jednotlivě, natož dohromady, obzvlášť když nemá vliv na složení portfolia fondu a možná ani informace o něm.)
- Rebalancující investor se bubliny zúčastní málo, portfolio se mu zhruba nezhodnotí ani neklesne (přesně to záleží na tvaru grafu v čase, jak zmiňuji výše).
- Nerebalancující investor se na bublině „sveze“, jak nahoru, tak dolů, ale zhruba řečeno nula od nuly pojde, ne? Problém může být, pokud splasknutí bubliny poškodí i aktiva, která se jí neúčastnila (ale pak je loterie, jestli rebalancování pomůže), nebo pokud na vrcholu bubliny investor vidí částku na účtu a začne s ní počítat jako s jistotou, a pak ho šokuje pád o 30%.
Připadá mi, že ten šok z pádu o 30% a související dopad na psychologii a jiná životní rozhodnutí je asi nejdůležitější důvod, proč by se dalo rebalancování doporučit. Z hlediska čisté efektivity bych se přikláněl k argumentu o odchýlení od tržního portfolia a řekl bych spíš nerebalancovat. (Kdesi jsem viděl krásný článek, který na 20 stránek rozváděl „rebalancování s přihlédnutím k obchodním nákladům a relativní valuaci“ nebo tak něco, ale dohromady to znamenalo koupit tržní portfolio a už na něj nikdy nesahat – hezká kuriozita, ale pochopitelně ne moc důvod si ten článek ukládat.)