Pěkný den všem,
přestože rozumím, že i každá rada ohledně bydlení a rodinných financí celkově je dneska drahá, rád bych se poradil:
s partnerkou pracujeme oba v Praze, je nám okolo třiceti, plánujeme díte a řešíme bydlení. Momentálně máme rozjeté úvahy o hypotéce a bydlení v domě/bytě ve středočeském kraji, strop jsme si dali 3,7 mil. (splátka hypotéky by nám spolkla cca 23% příjmů), tzn. najít něco v dobrém stavu je věcí štěstí a rychlých reakcí. Zatím nic nedopadlo, i u čerstvých inzerátů často volám pozdě a když už vyjde prohlídka, válčíme oba s psychologickým tlakem makléřů na co nejdřívější rozhodnutí. Lidi jsou střelci, schopni s úsměvem podepisovat rezervační smlouvy po půlhodinové prohlídce, aby jim to někdo nevyfoukl, zatímco já mám v tu chvíli před očima jen podmáčené sklepy domu. Ale k věci:
Právě proto, že nevím, jestli jsem vůbec schopný na tuhle loterii přistoupit, přemýšlím i jak řešit situaci jinak.
Mým největším argumentem pro hypotéku není ani tak vzletná touha něco vlastnit (ačkoliv přenechat jednou bydlení dětem by bylo rozhodně fajn), ale to, že nevím z čeho bychom platili v důchodu nájem.
Velkým proti argumentem je to, že nemáme velké rezervy a případná větší havárie na domu by byl problém. Taky logistika - každodenní dojíždění do města, auto by byla nutnost. A ačkoliv zmiňovaných 23% výdajů na hypotéku vypadá "v pohodě" teď, co když půjdou nahoru úrokové sazby a po skončení fixace a navíc s dítětem už bychom to přestali zvládat?
Ani jeden z nás netrvá na práci v Praze a bydlení tady nebo v okolí. Tady ale narážíme na to, že máme oba poměrně specializovanou práci (IT - programátor, lingvistka), takže naše cesta by vedla zase jen do velkého města, kde bychom obecně vzato levnější nemovitost spláceli nižším platem. Záleželo by samořejmě na situaci, uvažoval jsem i o možnosti naučit se dobře nějaké řemeslo a odejít společně na Moravu, odkud pocházíme.
Poslední možností je nechat situaci jak je, zůstat tady, v nájmu, po narození dítěte se přestěhovat do většího a pak šetřit, jen co se s dítětem dá a doufat, že na nás nějaký důchod za čtyřicet let zbyde.
Řešil jste někdo podobnou situaci třeba právě jinak než stůj co stůj hypotékou?
Díky za názory,
Milan